Go to ...
Reklama

RSS Feed

Krize. Jaká krize?


 

O současné ekonomické krizi kolují v tisku hotové romány. Bohužel, ve většině z nich se autoři dopouštějí jedné zásadní nepřesnosti: Srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929. Současná krize je ale něco naprosto jiného. Vlastně bychom neměli vůbec říkat krize. Není to vůbec ekonomická krize ‚jako ta v roce 1929‘. Je to počátek konce fungování amerického principu ekonomiky. Tak, jako se před 20. lety sesypal komunistický socialismus jako domeček z karet, tak se dnes hroutí americká ekonomika. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo vůbec nepotřebujete ekonomickou školu. Spíše se hodí zdravý český selský rozum.

Představte si, že jste vynalezl integrovaný obvod. Součástku, kterou dnes najdete úplně ve všem. Součástku, bez které vám neprodají ani rohlík, protože i kasa v obchodě je vlastně počítač. Jistá firma v Americe vynalezla integrovaný obvod. Jen pro úplnost, byla to firma Fairchild a bylo to v roce 1958. Jenomže vedení firmy chtělo větší zisky, proto výrobní linku přemístilo z Kalifornie do Číny. Číňané se jistě dají vyškolit na obsluhování naší plně automatické linky a narozdíl od Američanů to budou dělat „za hrst rýže“. A nám (vedení fy Fairchild) vzroste zisk, to přece není k zahození, že? Přibližně ve stejné době jistá firma Ampex přišla na fintu, jak nahrávat obraz na magnetický pásek. Ano, jde o princip s kterým se naprostá většina z nás setkala u své VHS. A Ampex se ani nenamáhal s hledáním americké firmy, která by to vyráběla a rovnou prodal veškerou technologii Japoncům. A tak to šlo s jednou firmou po druhé. Zatímco v padesátých letech bylo v USA na třicet firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná – Zenith. Když rozmontujete počítač, do kterého právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95% součástek v něm je z Číny, Japonska nebo přilehlých států. Jenomže ekonomika je hlavně o tom, že se věci a peníze točí. Lidé pracují, vydělávají za to peníze a za ty peníze si koupí zase jiné věci, které se vyrábějí zas v jiných továrnách. Jenže s odsunem výroby z Ameriky spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, nejpočetnější skupina obyvatelstva začala chudnout. V 80. letech vyhlásil prezident Reagan takzvanou ekonomiku služeb. O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou vzájemně prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale stát neuživí.

Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Ameriky. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa vzkvétala, zatímco Amerika, kde se vyráběly zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků chudla. Je to úpně stejné jako když farmář, který je ve finančních problémech prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky ale ten traktor mu při práci přeci jen chybí a tak pracuje pomaleji a méně produktivněji, než jeho soused, který traktor prodat nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí prodat kombajn, aby mohl zaplatit. Jenže to jeho práci ještě víc zbrzdí a ještě víc sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám. Jistě není nutné složitě popisovat, jak to dopadne. Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy jen ruiny.

Právě to se stalo i v Americe. Její zahraniřní dluh rychle narůstal. Mnohem horší však bylo to, že čím větší byl, tím rychleji rostl. Je to úplně stejné jako u našeho farmáře. Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu od té zmiňované Velké krize po počátek té naší, zjistíme že drtivá většina dluhu – celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních 20 let. Za vlády George Bushe staršího, Billa Clintona a dobyvatele George Bushe mladšího vznikl 3x větší státní dluh, než za celých 50 let od Velké krize! Zkrátka Amerika má velký problém a nějaké biliónové injekce do bank to nespraví. Ty řeší následky, ne příčiny problému. Je to jen další prodaný kombajn. Až se dolary rozkutálejí, zapadne Amerika do ještě hlubšího bahna. Současný dluh na jednoho obyvatele, včetně kojenců je v přepočtu asi 4 000 000 Kč. Je to tak obludné číslo, že i kdyby se všechny daně, které se za celý rok vyberou v celých USA použily na splacní dluhu, vůbec by nepřestal růst. Už teď je jisté že dluh nesplatí ani děti dnešních amerických dětí. A velmi pravděpodobně ne ani jejich děti. Někteří nositelé Nobelových cen za ekonomiku předpokládají státní bankrot USA a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude o něco dříve než se čeká, neboť Čína a Brazílie se rozhodly v krátké době opustit americký dolar jako rezervni měnu.

Skončím volnou citací úvodního odstavce jednoho ze článků, kterým američtí nezávislí ekonomové hodnotí situaci ve své zemi: „Toho dne se Joe Smith vzbudil brzy, neboť jeho budík Made in Japan byl nastaven na šestou hodinu. Zatímco se v hrníčku Made in China začínala vařit voda, oholil se elektrickým strojkem Made in Hongkong, navlékl si košili Made in Sri Lanka, značkové džíny Made in Singapur a tenisky Made in Korea. Poté, co si na své nové elektrické pánví Made in India připravil snídani, usedl ke stolu se svou kalkulačkou Made in Mexico, aby si spočítal, kolik může dnes utratit. Když si srovnal čas na svých hodinkách Made in Tchajwan s časovým signálem z rádia Made in India, nasedl do vozu Made in Germany a pokračoval v hledání nějaké dobře placené práce v Americe. Na konci dalšího marného a neradostného dne se Joe rozhodl trošku si odpočinout. Vklouzl do sandálů Made in Brasil, nalil si sklenici vína Made in France a pustil televizi Made in Indonesia. A přemýšlel, proč se mu nedaří najít dobře placenou práci v … Americe…“

 

U tohoto odstavce se lze i zasmát, faktem však zůstává, že v době, kdy Američanům „padla“ první velká banka Bear Stearns, pocházelo asi 86% spotřebního zboží z dovozu a jen zbytek byl vyroben v zemi. Dnes, pouhý rok poté je toho domácího zboží zase o pár procent méně. Průmyslová výroba v USA totiž zase poklesla. Nechť je tedy poučením pro ty z vás, kdo budete kandidovat do Poslanecké sněmovny. Využijme toho, že Češi byli zvyklí v minulém režimu vyrábět většinu věcí, které potřebovali. Proč nezačít zase vyrábět? Byli jsme totiž nejvyspělejším státem RVHP. Nebýt toho, že parta tunelářů proměnila továrny na sklady nábytku, mohla se nás tato krize, pardon tento kolaps dotknout jen nepřímo.

 

Tento hrozivě vypadající graf ukazuje vývoj dluhu USA od r. 1940 po dnešek.

aa-krize-1

Červená křivka znázorňuje dluh týkající se pouze občanů.

Černá křivka znázorňuje celkový dluh.

Rozdíl mezi křivkami je dluh spáchaný americkou vládou. V obrázku je, myslím, velmi dobře vidět vše, o čem jsem v článku psal:

Po roce 1980 se křivka hrozivě ohýbá vzhůru – zrychlení růstu dluhu – masívní odsun práce do Číny a následné zavedení ekonomiky služeb.

Další skok v roce 2001 – nástup prezidenta Bushe. Všiměte si, jak hodně vzroste rychlost nárůstu dluhu a také to, jak mohutně se od této chvíle křivky rozbíhají. To jsou výdaje za Bushovy války. Je jasné, že takový režim není trvale udržitelný. Ke kolapsu prostě jednou muselo dojít…

 

 

Toto je vývoj nezaměstnanosti v USA

aa-krize-3

Obrázek pochází ze studie, kterou si nechal vypracovat prezident Obama.

Modré křivky ukazují, jak si vývoj nezaměstnanosti představují ekonomové. Horní je bez plánu na obnovu, spodní je s ním. Všiměte si, že očekávají zlepšení situace už v průběhu příštího roku.

Červená křivka ukazuje, jak se nezaměstnanost skutečně vyvíjí. Je vidět, že situace je vážnější, než si většina ekonomů dokáže představit. I přes mohutné Obamovy injekce je situace mnohem vážnější než nejčernější odhad.

Předpokládejme, že splácení dluhu bude trvat citelně déle, než jeho vytvoření. Rovněž nezaměstnanost bude při současném stavu americké ekonomiky klesat jen velmi pozvolna. Pokud by se situace skutečně začala zlepšovat, pak návrat alespoň ke stavu před nástupem prezidenta Bushe (před 8 lety) bude trvat odhadem 15-20 let. Návrat k fungujícímu, trvale udržitelnému stavu ekonomiky potrvá nejméně 50-70 let. Bavíme se ale o tom, že Američané budou poctivě pracovat a vzdají se nynějšího konzumního způsobu života na dluh, kdy na ně celá desetiletí pracují lidé na celém světě. Tvrzení, že krize bude vyřešena do pěti let beru s tragickokomickým úsměvem…

Je znepokojující, že média o těchto skutečnostech mlčí. Kdy konečně zmizí propaganda obhajující války a omezování práv a média ukáží pravou tvář Ameriky?

 

Tomáš Franke,

kandidát parlamentních voleb za stranu Suverenita

(Článek zveřejněn v ireporteru.cz s laskavým svolením autora.)

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *