Go to ...
Reklama

RSS Feed

Věnováno „anonymním dělníkům kultury“


Mezi mými přáteli je několik architektů. Jsme věkově blízcí a tak jsme jen o pár let mladší než je resp. byl architekt Jan Kaplický. Ti, o nichž se chci zmínit, neemigrovali a zůstali po osmašedesátém ve vlasti. Kromě jiného také proto, že v té době ještě neměli studium architektury ukončené. O to více byly jejich názory na politické události v tehdejším Československu vyprofilované o nechtěně nabytou životní zkoušku či zkušenost. Po dokončení studia se vrhli do práce která je měla živit a která je měla uspokojovat i jako tvůrčí osobnosti. A tak se na jejich rýsovacích prknech objevovaly státní (jiné tehdy nebyly) zakázky na obchodní domy, sídliště, tovární provozy, občanskou vybavenost, sportovní areály, komunikace. Doma si pak kreslili a vymýšleli svoje „majstrštyky“ o kterých tehdy věděli, že jejich realizace je a zůstane jen bláhovým snem. Mnozí z nich mají tyto své studie ještě nostalgicky schované a jen občas je předvedou, když se v kruhu přátel vzpomíná na doby dávno minulé. Tato moje podivuhodná společnost architektů, umělců formujicích naše životní prostředí a tím také náš vztah k němu, je vlastně společnost dělníků ducha, kteří za velmi nevýhodných rovnostářských podmínek tvořili v různých národních podnicích a čekali až se někde uvolní vedoucí místo projektanta či šéfa architektonického ateliéru. To byl jediný možný krok k realizaci svých představ, k uplatnění svého pohledu na tu či onu část architektury či urbanistické kultury a k ovlivňování dalších kolegů. Tehdy prostě nebylo možné zajít na úřad a založit si komerční uměleckou dílnu či ateliér tak, jak je tomu dnes. Přesto i v této době vznikla díla za která se tito dělníci kultury nemusejí stydět.

Je nutno také smutně konstatovat, že za dobu od roku 1948 do 1989 se u nás nevyskytla žádná osobnost velikosti Le Corbusiera, Niemeyera, Nouvela, Gehryho, Fuksase, Fostera a celé řady dalších zde nejmenovaných velikánů architektury XX. a XXI. století. Možná také proto, že režim nezadával státní zakázky takovou formou, aby měli architekti úplnou tvůrčí svobodu. Ojedinělé stavby typu televizního vysílače na Ještědu Karla Hubáčka byly spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Zadávání staveb velkých zakázek mělo vždy desítky téměř nesplnitelných kritérií, omezení materiálové, technické i stavební, bezpečnostní, že to vedlo ve svém důsledku ke zpožďování hamonogramů a ke korigování díla za pochodu. Dnes se zasvěcení shodují v názoru, že nebýt tehdy pražské metro stavbou „československo-sovětského přátelství“, tak by jako obyčejná dopravní stavba pražské metro nikdy nevzniklo a jeho realizace by možná začala až v devadesátých letech, po pádu režimu jedné strany. A kolaburujících lidovců a socialistů, dodávám já.

Připadá mě nepatřičné a téměř urážející, že dnes média hovoří o Janu Kaplickém jako o nejznámějším československém světoznámém architektovi. Má za sebou jen dvě nebo tři realizované stavby lokálního významu, to je třeba natvrdo říci. Moji mlčící přátelé mají za sebou desítky realizací, podíleli se na rekonstrukci památek, zůčastňovali se soutěží, celoživotně se vzdělávali a nepohrdali žádnou prací která přišla. Pan architekt Kaplický (čest jeho památce) byl jen jedním z řady tvůrčích pracovníků, kteří žili v emigraci po okupaci vlasti v roce 1968. Chopil se přiležitosti a okolností a zúčastnil se soutěže o Národní knihovnu. Zmanipulovanou soutěž vyhrál svým silně kontroverzním návrhem nerespektujícím duch historického jádra Prahy. Následně neunesl krtické a konzervativní hlasy od odborné veřejnosti, občanů a znesvářené politické scény. Nic z toho však neubírá na nadčasovém významu jeho tvorby a bude jen dobře, když se na vhodném místě Prahy jeho futuristická knihovna objeví.

FRI

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *