Go to ...
Reklama

RSS Feed


Odmalička jsem o nich slýchával. Babička, která se narodila v osmdesátých letech devatenáctého století a byla z Moravy, o blanických chasnících věděla stejně jako znala pověsti o Jánošíkovi. Na rozdíl od příběhů zpracovaných knižně mělo babiččino vyprávění úžasnou vlastnost, pokaždé to bylo úplně nové, měnila příběhy podle nálady, podle počasí nebo podle osobní pohody. Úspěšně konkurovala rozhlasové pohádkové vypravěčče Růženě Naskové, kterou jsem poslouchal u našeho rádia Máj se zeleným magickým okem. Nevzpomínám si ale, že by paní Nasková vyprávěla o blanických rytířích. O těch jsem věděl jen od babičky a od mamky, která mě o nich četla ze Starých pověstí českých od Jiráska. Představoval jsem si, jak tam kdesi v hloubi hory Blaník žijí či vlastně spí a jak čekají až nám bude nejhůř. Pak se probudí, osedlají své oře a vyrazí do krajiny chránit nás a naši zem. Úžasná klučičí představa. Ubíhala léta a děly se události. Umřela babička, odešla máti, četl jsem si sám různé knihy s jinými pověstmi a příběhy. Přišel rok 68, všude pláč, nářek a nadávky, řeči o tom že je se vším konec. Ale asi tak zle nebylo. Blaničtí nevyjeli.

Zůstali jsme sami stejně jako v roce 1938. Otec říkal, že tehdy jsme jako národ navždy ztratili jednoho mnohaletého příbuzného. Německý živel, německé spoluobčany s nimiž jsme sdíleli naše území celá staletí. Až do doby, kdy je zfanatizoval rakouský psychotik Adolf a probudil v nich skrytou agresi a zvířecí pudy. Já už zažil „jen“ osmašedesátý, strašlivé trauma ze zrady hrstky našich politiků na vlastním národě. Našimi městy se projížděli cizí vojáci, hovořili rusky a navíc kdovíjak. Ztratili jsme slovanského příbuzného a bude to trvat celá staletí než se rána zahojí. Říkávali jsme si, že dokud se nezmění politické poměry v SSSR, tak se rovněž nezmění politické klima v našem státě. Nejdřívě přišla přestavba čili „perestrojka“, pak ústup komunistů z pozic a nakonec se rozklížila celá socialistická soustava. Ti naši se drželi do posledních chvil zuby nehty. Tak moc se jim nechtělo opustit kormidlo, že prošli politickou revitalizací, vyměnili kabáty a legitimace, zničili archivy, kde se o nich nehezky psalo a – jak říkával Jan Werich – „jelo se dál, močálem černým, kolem bílých skal“. Mezi revitalizované se vklínila nová a nemalá skupina zbohatlíků, kterým se dnes kulantně říká oligarchové a ti postupně přebírají otěže vedení státu, tedy ta dřívější kormidla moci a úspěchu. Tak se mezi sebou tyhle dvě skupiny nemohou stále shodnout, že nemají čas řešit záležitosti obyčejných občanů. Vládnoucí vrstva – poučena minulostí – přimkla se nadšeně k evropskému unijnímu řízení lodi jménem Evropa. Tam jsou dobře placení lodníci i lodní důstojníci. Stačí jen přikyvovat. Moc dobrý džob.

Český národ, občané Čech, Moravy a Slezska, jsou ponecháni na pospas svému osudu. Vládnoucí management si rozhoduje co chce a pro sebe. Došlo to tak daleko, že nás chtěli na přání EU odzbrojit a vzít nám právo na osobní zbraň. To už byla tak silná káva, že se to protentokrát uniii nepodařilo. Všimněte si prosím, jak malý rozdíl je mezi slovy protentokrát a protektorát. Ta naše historie si dovede „zažertovat“… Patřím k těm vlastencům, kteří i přes svůj pamětnický věk, kvitují s povděkem, že na našem venkově, vesnicích a malých mestěch exitují lovecké spolky, že jsou tam myslivci, že existují přátelé českého pohraničí. Jsou to lidé, na které se budeme moci spolehnout když bude nejhůře. Máme armádu, která se raději toulá v zahraničních misích, protože tam si více vydělají a ještě jim jde doma plat, máme letku bojových letadel na leasing a ta občas, jak taxikáři, hlídá Pobaltí jindy Island. Jak taky jinak využít devět letadel, že? Počtem svých příslušníků by naše armáda neubránila ani takové město jako třeba Hradec Králové. O Praze nemluvě. A tak smekám před „armádou“ vlastenců s kulovnicemi a brokovnicemi, kteří, když bude třeba, uchopí své vlastní zbraně jako husitští bratří a budou bránit své osady, vesnice a městečka. Ve Švýcarsku to mají podobné, každý mužský má doma výstroj a zbraň a během dvou hodin jsou schopni zaujmout bojovou pohotovost. Na švýcarský model prý nemáme peníze a tak si musíme vystačit našimi novodobými blanickými rytíři. Ještě že je máme.

Břetislav Albert
Foto 123RF.com

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

30 553 Spam Comments Blocked so far by Spam Free Wordpress

About admin