Go to ...
Reklama

RSS Feed

Jak jsem byl Úřadem prohlášen za mrtvého


Jsem v podstatě slušný člověk. Alespoň si to myslím, přátelé mi to říkají, občas i cizí lidé. Prostě, jsem slušný. Takže asi vůbec nepřekvapí, že i když už rok komunikuji s Místním úřadem (Úřad) v Sázavě ohledně situace, že přes moji parcelu vedou, ať již vědomě nebo nevědomě, přístupovou komunikaci do vsi, zůstávám relativně klidný. Život mne již poučil, že boj se státní mocí, molochy a byrokracií je zpravidla již předem předurčen k neúspěchu.

Jednám s nimi o vyřešení problému, v několika verzích. Jedna z verzí byl odprodej části parcely, pochopitelně za cenu stanovenou soudním znalcem, jak zněl požadavek Úřadu. V daném případě v ceně 55 Kč/m2, procentuelně poníženou o nekvalitu (koncová parcela, bez možnosti napojení na sítě) na 35 Kč/m2. Již tak malá parcela, cca 200 m2, by byla ještě menší. Takže v úvahu přicházel nákup části sousedící parcely v majetku Úřad, jejíž kvalita by byla podstatně horší, za cenu tržní, v dané lokalitě za cenu obvyklou, tedy 300 Kč/m2. To by určitě nebylo špatné řešení. Jak pro koho.

Když tedy prodej za 55 Kč/m2 (pominu procentuelní snížení), nákup za 300 Kč/m2, proč tedy ne směna v poměru cca 1:6? Tak tohle tedy téměř určitě Úřad neskousne. Neskousl. Navrhl směnu komunikace za nekvalitní pozemek v poměru 1:1 a možnost koupě části své sousedící parcely, bývalé obecní skládky. Cena? Dohodou, rozhodně ne za 55 Kč/m2 (už vůbec ne za 35 Kč/m2), za 300 Kč/m2 by to byla nehoráznost ze strany Úřadu. Takže dohoda za 75 Kč/m2 a veškeré náklady s tím spojené (vyměření geometrem, notářská smlouva o směně a prodeji, zápis na katastru) rovným dílem (ačkoliv toto bývá k tíži prodávajícího). Inu, jsem slušný.

Již v polovině dubna 2009 vše spělo do závěrečné fáze s tím, že do konce května bude případ ukončen a uzavřen. Nebyl. Opětně jsem se zachoval slušně, po kolikáté už? (A neběžel hned 1. června na Úřad s dotazy, co se děje ve věci.) Vyčkával jsem, přece nebudu dráždit tygra v kleci.

8. července mě to už nedalo a zašel jsem na Úřad. V úředních hodinách. Nejsem na tom zdravotně zrovna dobře. O problematice mého zdraví vím jen já, moje žena a moji lékaři. Ti hodnotí můj stav ne jako akutní, ale vážný (to už tak u kardiaků bývá). Při vstupu do kanceláře Úřadu jsem zaznamenal povytažené obočí úřednice a její nehrané překvapení. Začal jsem hovor pomalu a obezřetně. Víte, já jsem tu měl v Sázavě nějaké řízení a tak jsem si dovolil se zastavit a pozeptat se, co je nového ve věci. Nestačil jsem dopovědět, sice stále poněkud nechápavý výraz, přesto reakce: já vím, pane Nováku, pozemek v Peřejnicích, směna, prodej. Teď jsem zase zíral já.  Ona si mne pamatuje a má i přehled! Měl bych tím být potěšen?.

Sáhla po telefonu, z jejího dialogu s nadřízeným Úředníkem jsem pochopitelně mohl slyšet jen její slova, ale vcelku rychle jsem pochopil z hovoru, o co jde. On ten pan Novák tady skutečně u mne je, šveholila úřednice, rozpačitý úsměv jí postupně tuhl ve tváři. Po ukončení hovoru mi sdělila, že směna a prodej byla odložena ad acta, protože jsem zemřel!

Komunikační šum, úřední šiml, schválnost, nepřejícnost, byrokracie, závist a nevím co možná ještě. Nevím. Prostě už pro ně přestal existovat a problém se tím vyřešil, tečka. A já teď najednou stojím ve dveřích. Šok? Ani se nedivím.

Takže teď už se dají věci zřejmě do pohybu. Stal jsem se opět jejich problémem. Navíc mě zaručili jistotu dlouhověkosti. Jsem tady úředníci! A píšu. Píšu, tedy jsem.

 

Albert Stein

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

31 088 Spam Comments Blocked so far by Spam Free Wordpress

About admin