Go to ...
Reklama

RSS Feed

Do promlčení zločinů komunistické éry zbývá pár měsíců


Když se podíváte na nadpis článku, řeknete si: no a co? Co má být? Už je to prostě dvacet let co jsme se zbavili vlády jedné strany a té směšně tragické hegemonie rudé ideologie. Potkávali jsme ji na každém kroku, hvězdy na sloupech pouličního osvětlení, obchody nekolikrát do roka obvázané rudým suknem místo kvalitního zboží. Jásavé ódy linoucí se z rádia a pravidelná přehlídka produkce sovětských filmů na obou televizních programech. Tohle všechno už dnešní mladí neznají a nic z toho je natrápí, žádnou zátěž si do dalšího poskakování životem nenesou.

Přiznám se, že mě letošní rok, kdy v listopadu uplyne dvacet let od pádu bývalého režimu, poněkud děsí. Vždyť se čas tak rychle krátí a už se nedá nic stihnout! Mluvím o tom, že náš trestní řád obsahuje klausuli o dvacetileté promlčecí lhůtě na všechny zločiny kromě zločinů válečných. A tak pokud všichni ti, kteří nestihli v uplynulých dvou desetiletích podat trestní oznámení na své trýznitele z řad příslušníků Státní a Veřejné bezpečnosti, tajných služeb, prokuratury a justice, na šikanu a bezpráví ze strany státních orgánů, a pokud to nestihnou podat do 17. listopadu 2009, tak příkoří na nich spáchané zůstane navždy nepotrestáno…

Je to zvláštní, že pokud se vůbec nějaké soudy konaly, zůstaly zřejmě stranou pozornosti médií. Medializovaný případ Hučín je již z jiného časového údobí a o jiných alespoň já nic nevím. Zato vím, že údajně je stále aktivní královéhradecká soudkyně, která svou zvrženíhodnou aktivitou zapříčinila smrt odpůrce minulého režimu Jiřího Wonky. Stejně tak zůstali bez trestu jeho věznitelé i prokurátoři, všechna ta kolečka zlovolného justičního mechanismu řízeného tehedjší Komunistickou stranou Československa. Soudci s máslem na hlavě se přestěhovali do jiných okresů a přešli do advokacie, advokáti si udělali soudcovské zkoušky a zůstali věrni svému oboru ve stínu zakrouceného paragrafu. Prokurátoři se stali advokáty a nebo šli do státních struktur, kde se nevyžadovala osvědčení o bezúhonnosti. Dnes jsou již zase řádnými a výkonnými kolečky statního aparátu, jsou na výplatnicích a zase rozhodují o životech obyčejných občanů.

I těch občanů, kteří nenašli odvahu ukázat prstem na toho svého strůjce zla. A ti zanedlouho už ani nebudou moci smět takto učinit bez nebezpečí pro sebe. Nelze přeci beztreszně osočovat ctihodné občany….

S minulým režimem jsme spolupracovali všichni bez rozdílu. Kromě těch, kteří našli odvahu, využili příležitosti a emigrovali. Zbyly v tomto státě miliony občanů, kteří se nějak museli živit, udržet při životě své rodiny a přežívat z roku na rok. Prací pro obživu jsme režim nechtěně podporovali. Přežívat a doufat. Lidé se víc uzavírali do sebe, do malých kolektivů rodin a nejbližších přátel. Společnost ovládla svými sítěmi tajná komunistická policie, vytvářela si tlupy spolupracovníků, donašečů, denunciantů a sprostých udavačů. Takových, kteří se nezdráhali označit otce, matku a sourozence za nepřítele státu. Většina lidí neměla o praktikách rudé mafie ani potuchy. Nikdo z jejích členů svou identitu na čele ani v podpaždí vytetovanu neměl a tak žili dlouhá léta vedle sebe oběť i její vrah. Vše a nebo téměř vše vyšlo najevo při prvním zveřejnění tzv. Cibulkových seznamů konfidentů. Kdo chtěl, tak si své denuncianty našel. Úlohy se vyměnily. Jenže se razilo heslo: Nejsme jako oni. A tak jsme to nechali být, zapomeneme na věci staré řadu let, přebolené, přetrpěné, zajizvené. Našlo se za totality pár jedinců vzdorujících režimu, ten je zato vystavil veřejnému pranýři, ale očekávaná všeobecná nenávist pracujícího lidu nenastala. Sdružili se v Chartě, spolku razícím a prosazujícícm lidská práva v totalitním režimu. Činili tak bez ohledu na vysoký stupeň nebezpečí pro sebe, své rodiny a hlavně pro nejistou budoucnost svých dětí. 

Ale proč mají zůstat bez alespoň moralního a v řadě případů trestního odsouzení tyrané, násilníci ve službách státu, zneuživatelé moci, gauneři neštítící se ničeho. Osnovatelé a vykonavatelé nočních domovních prohídek, šikan, násilí ve vazebních věznicích a perzekucí na odsouzených ve výkonu trestu. Prokurátorů a soudcům se kouřilo od psacích strojů, když se snažili činy motivované jednoznačně jako odpor proti rudé moci překvalifikovávat na kriminální činy. To vše proto, že komunisté si nepřáli mít politické vězně, ty mohl mít jen demokrat Masaryk ale ne oni. 

Nemohu se zbavit dojmu, že je stále něco špatně. Po uplynutí dvaceti let svobdy se dostala před soudní tribunál rudá prokurátorka, aktérka procesu s Miladu Horákovou. Byla jedna z těch, která na příslovečnou hranici přiložila své hořící poleno. Tehdy poblázněná svazačka, nedospělý pulec, dnes je jí 87 let, je poloslepá a prolezlá nemocemi. Co nevidět se za ní zavřou brány některé věznice. Je to pro naši současnou společnost vůbec důstojné? Nestačilo vynést přísný rozsudek odpovídající podílu na politické justiční vraždě jako varování případným následovníkům a staré babě trest odložit na neurčito. Nejsme jako oni by zde sedělo mnohem lépe, než současný akt msty. Tuneláři se promenují po světe a občas si pro něco zaskočí domů, občas se na nás tlemí z obrazovek a ukazují okatě svá dočasně trvalá vítězství nad českým justičním systémem, nad jeho prohnilostí, zkorumpovaností a hlavně nefunkčností tam, kde by finančně namazaný měl fungovat jako švýcarské hodinky. Něco je zcela jistě špatně.

Jaroslav Skupien

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Tags: ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

31 068 Spam Comments Blocked so far by Spam Free Wordpress

About admin